Milovat je krásné, být milován krásnější.

Březen 2012

Loučení

20. března 2012 v 14:35 | Zdeněk Domaník

Končím
Loučení

Odpověď žádná.
Taky řešení.
Snaha je marná.
Dám jen sbohem.
Smutné znamení.

Nech mě jít,
mezi námi už není nic.
Tak se přece nedá žít,
láska je tenká nit.

Život jsem promarnil,
přibyly vrásky.
Léta jak žebrák žil.
To všechno z lásky.

Cesty se rozchází.
My taky.
Vzpomínat budu v dobrém drazí.
Cítím životní rozpaky.

Sahám si na dno sil,
nebyl jsem milován.
Moc jsem chtěl,
láskou však nebyl obdarován.

S tebou se loučím,
odpusť mi.
Štěstí jinde zkouším,
za všechno děkuji.
Je to za námi.

Mít křídla

20. března 2012 v 14:30 | Zdeněk Domaník

Skřivánci

Mít křídla

Na nebi skřivánci,
růžové mraky.
Můžeš létat,
život ti dává šanci.

Dostáváš křídla motýlí,
jsi nebi blíž.
Však nemáš tu volnost,
jsou ti jen na obtíž.

Strach z výšek není,
nesmí však zapršet.
Křídla by zmokla,
daleko místo,
kde se dá schovat.

Raději pevná zem,
dívat se k nebi,
pozorovat,
jak plyne noc i den.
Naplnit své touhy.

Na nebi skřivánci,
příroda jim křídla dala.
Tobě do vínku nohy,
nikdy však sen o létu nesmazala.

Krátí se

20. března 2012 v 14:25 | Zdeněk Domaník

Samota
Krátí se

Je na čase něco dělat,
jinak upadnu v zapomnění.
Obrátím se v prach,
spočinu na rodné zemi.

Roky plynou,
tělo mé chřadne.
Procházím kolem míst,
která zavezena budou hlínou.

Nebojím se smrti.
Jen cítím,
že život se mi krátí.
Na místě odpočinku vyrostou kytky.

Hloupé myslet na konec,
když srdce ještě bije.
Sil ubývá,
duše však stále žije.

Radost mě neopouští,
i když zdraví chřadne.
Počítám jen šediny.
Láska nikdy nevybledne.

Nechci toho hodně,
čas se však krátí.
Nepřemýšlím o tom, kdy uloží mě do země.
Pozoruji slunce,
jak krajinu zlatí.

Jediné čeho se bojím,
je samota.
Vím o ní své.
Nestojím o třpyt zlata.
Jen o kousek pozornosti.

Déšť

19. března 2012 v 17:11 | Zdeněk Domaník
Déšť

Déšť

Vítr se zvedá.
Deštník v ruce.
Dešťová kapka se odbýt nedá.


Studí, nemá to konce.
Než dojdu domů,
tělo bude promočené.
Ručník není po ruce.

Boty plavou,
není kde spěchat.
Vzdávám to.
Však tvář mám stále usměvavou.

Stačí,
když nebe pláče.
To slzy andělů umyjí mé tělo.
Někde v pozadí svítí blahodárné světlo.

Déšť neustává,
nechytám kapky do dlaní.
Ať stékají,
život z nich pramení.

Končí

19. března 2012 v 17:06 | Zdeněk Domaník
Konec léta


Končí

Léto je u konce,
život jde dál.
Slunce paprsky otevírá poslední květiny.
Projdi se po louce.

Spatříš poslední motýly.
Čas náhle zastavený.
Život jejich se náhle končí.
Krásně barevný.

Je to jen na chvíli.
Za rok se znovu objeví.
Z kukly svou krásu rozbalí.
Rozevřou křídla.

Projdi se po louce.
Nádherně voní.
Co přeješ si nejvíce,
lehnout si do ní.

Léto je u konce,
ty však jdeš dál.
Na slepo po louce.
V přírodě bez cesty.
K studánce.

Tam laně chodí pít.
V zrcadle spatříš obraz.
Svou tvář můžeš zchladit.
Čas rychle utíká, nejde zastavit.

Příroda má vlastní hodiny.
Paprsky slábnou.
Krátí se dny.
Ve vzduchu voní podzim.


Odchází

19. března 2012 v 17:00 | Zdeněk Domaník
Odchází

Odchází

Voňavé údolí zapadne listím,
květy na louce uvadnou.
Sluneční paprsky přestanou hřát.
Léto pomalu končí,
už se nebude smát.

Podzim oblékne barevný šat,
slunce je vysoko.
Tak už to chodí,
chce naposled ti něco dát.

Všechny ty vzpomínky,
které neprožily.
Knížku,
do níž se píší lásky.

Ještě pár dní,
pár hodin.
Pár okamžiků,
kdy budeš cítit štěstí.
Nikdo ti ho nevezme,
příští rok se vrátí.

Jako kámen

19. března 2012 v 16:15 | Zdeněk Domaník
Kámen


Jako kámen

Rozbitý na kousky,
poskládat se nedá.
Zbyly z něj jen trosky,
barva je šedá.

Bez citu však není,
teplo je mu cizí.
V žulu se promění.
Do země mizí.

Srdce mu stále bije.
Krev do modra zbarvená.
Vlastně už nežije,
do propasti usedá.

Tvář kamenná,
marně oči hledá.
Životem unavená.
Minulost i budoucnost bledá.

Prstýnek

19. března 2012 v 14:37 | Zdeněk Domaník

Prstýnek


Prstýnek

Není ztracený,
jen už se nenosí.
Bez lásky.
V koutě zaprášený.

Proč jsou ty dny,
kdy láska tě zdobila.
Odbyly poslední hodiny.
Zešedl,
ztratil lesk.

Osud smutný má.
Snad přinese štěstí druhému.
Prostě se prodává,
potřebuje změnu.

Už ti neschází,
Nesedá na ni prach.
Někdo ho nosí,
nemusíš mít strach.

Bude to tak lepší.
Špatné vzpomínky.
Prst je prázdný,
i od tvé dívenky.

Poslední

19. března 2012 v 14:23 | Zdeněk Domaník
Podzim


Poslední

Slunečních paprsků ubývá.
Dny se krátí.
Příroda v sobě barevnou paletu ukrývá.
Stačí se v ní na chvíli projít.

Otevřít oči.
Roztáhnout dlaně a obejmout strom.
Nohy kráčí popadaným listím v chladné trávě.
Radost ukrytá je v srdci.

Miluji tyhle procházky.
Příroda se každým okamžikem mění.
Nelze ji vnímat bez lásky.
Stejně jako i život.

Cítím se skvěle,
všechno voní jinak.
Je jen škoda,
že tu budu jen krátce.
Odkvetl dávno vlčí mák.

I tak nějaké kvítky zbyly.
Sehnu se,
zlehounka pohladím.
Jako by tušily,
co k nim cítím.

Nebudu žádné trhat.
Jejich život není dán do vázy.
Tam rychle by uvadly.
Nechám je v zemi.

Procházím místa zapadlá listím.
Život tu nikdy nekončí.
Na chvíli sednu si do trávy.
Každý den je novým probuzením.

Vím,
proč mám žít.
Stačí vnímat tuhle krásu,
že které se dá jen těžko odejít.

Moje země

19. března 2012 v 14:13 | Zdeněk Domaník
Z té, kde jsem se narodil. Žil na ní a na sklonku života položil. Dával ji očím na obdiv, cítil její vůni. Maloval krásu. Nezapoměl v myšlenkách.

Jsi

19. března 2012 v 14:09 | Zdeněk Domaník
Jsi

Jsi

Život je vůně.
Láska koření.
Úsměv dar,
který dny ve štěstí promění.

Jsi pro mě světlo.
Slunce na nebi.
Jsi moje láska,
záchrany stéblo.

Neumím lhát,
ani city skrývat.
Slzy mi daly dávno sbohem.
Kousíček štěstí chci ti dát.

Jsi kvítek,
který i ve sněhu rozkvete.
Nespálí mráz.
Jsi andílek čekající na můj dotek.

Život je dar,
který se lehce promarní.
Láska ukrývá štěstí.
V srdci lahodně zní.

Navždy psaná v myšlenkách.
Marně hledáš tmavý kout.
Přináší vždy jasné světlo.
Nech ji tělem volně plout.

Kniha o životě

19. března 2012 v 14:01 | Zdeněk Domaník


Kniha

Jsou chvíle,
které se nezapomenou.
Časně vstáváš.
Příroda ukazuje svou nahotu.
Kráse její se podobáš.

Mlha padá na místa,
která dobře znáš.
Vzpomínka čerstvá na časy nedávné.
Do knihy ji ukládáš.

Myšlenky ve verších psané na prázdnou stránku.
O slzách, o štěstí.
A taky o tom,
kde ztratil si lásku.

V každém písmenku i řádku ukrytý je kousek tvého života.
Není kam spěchat.
Mlha se rozplyne,
krajinu vzpomínek můžeš malovat.

Napíšeš knihu.
Prostou jako tvůj život.
Splníš se sen,
po kterém léta toužíš.
Bez fanfár.
V klidu a potichu.

Časem na ni usedne prach.
Upadne nakrátko v zapomnění.
Uložena v dřevěných přihrádkách.
Počká na chvíli,
kdy s radostí ji budeš číst.

Celá v bílém

19. března 2012 v 13:47 | Zdeněk Domaník
Anděl


Celá v bílém

Od hlavy až po patu.
Podobá se andělům.
Oděna do bílého šatu.
Konec všedním dnům.

Čistá nejen navenek.
Také v duši.
V očích má nevinný plamínek.
Dlaněmi pohladí,
smutek ruší.

Stále září,
příjemně se usmívá.
Skromná.
Láskou srdíčko obdaří,
do bíla krajinu pokrývá.

Přistup blíž,
nestyď se za své hříchy.
I ty se očistíš,
dřív než zešednou vlasy.

Stojí před tebou,
celá v bílém.
Ruce její nezebou.
Polib tvář a taky zem.

Divoký svět

19. března 2012 v 13:19 | Zdeněk Domaník
Podzim


Divoký svět

Polámané větve,
zarostlá tráva.
Život schovaný v houští,
ukrytý tvým očím.

Svět barev i odstínu,
nad hlavou voňavý květ.
Zlehounka přivoníš,
není tu jediný.

Vedle něj druhý a další,
otevři oči.
Nádhera,
krásu nejde přehlédnout.

Čas jako by se zastavil,
divoký svět,
život plyne po svém,
tak by to mělo být.

Co krok,
to nové tajemství.
Ruku lidskou nepotřebuje,
příroda má cestu svou,
škoda ji měnit.

Ptáci i zvěř,
souhra boje o přežití,
volnost a nespoutání,
ať dech se tají.

Tak nekaž to,
budeš tu jen krátce.
Nenechej po sobě spoušť,
ať příroda zůstane i pro druhé.

Nejsou

18. března 2012 v 14:00 | Zdeněk Domaník
Nejsou


Nejsou

Pár probdělých nocí před sebou.
To nevím, jak zvládnu.
Vím,
co mi schází.
Bez nich mám bránu do snů zavřenou.

Mám je napsané,
ale nejsou na ně peníze.
Každý si myslí,
že je nepotřebuji.
Zdraví mé však těžce zkoušené.

Za chvíli mě čeká vyhřátá postel,
i když opuštěná.
V myšlenkách se obracím k Bohu a hledám útěchu.
To je má jediná záchrana.

Doma se nesvěřuji.
Nestojím o výsměch.
Nebudu nikoho budit.
Mé oči spočinou na prázdných zdech.

Krabičky prázdné.
To co potřebuji,
na pár dní nebudu mít.
Nežádám mnoho.
Pár hodin spánku.
Bez léků těžké je přežít.

Nebudu plakat

18. března 2012 v 13:54 | Zdeněk Domaník

Nebudu plakat


Nebudu plakat

Nebudu plakat,
i když mám slzy na krajíčku.
Je brzo vzpomínat.
Loučím se.

Ne se životem.
Jen s tebou.
Možná navždy.
Říkám nashledanou.

Srdce je raněno.
Smutek tě provází.
Nesplněný sen.
V myšlenkách smutno.

Osud po okraj naplněný.
Krok zpátky.
City máš raněné.
Konec je lásky.

Nebudu plakat,
slzy zatlačím zpátky.
Ani se nemohu smát.
Přibyly jen vrásky.

Srdce před láskou zavírám.
Další zklamání.
Opouštím štěstí.
Přišlo to znenadání.

Je to má chyba.
Promiň.
Nikdo už tvé rty nelíbá.
Tak na mě zapomeň.

Pro lásku

18. března 2012 v 13:44 | Zdeněk Domaník

Pro lásku

Pro lásku

Není na prodej, koupit se nedá.
Touží po ní každý.
Ta pravá se jen těžko hledá.

Občas bolí,
jindy zase zahřívá.
Nejde ji odmítnout,
po zklamání přijde nová.

Život je hledání něčeho, po čem se touží.
Bez ní je všechno prázdné.
Nepřeskočíš ani malou louži.

Neboj se jí, taky chce šanci.
Všichni ji milují.
Tvé srdce taky.

Zamilovanost pomine,
časem se vytratí.
Je krásné,
když ta pravá zůstane.

Návrat domů

18. března 2012 v 13:37 | Zdeněk Domaník

Návrat domů

Návrat domů

Těžké mraky.
Prázdné ulice.
Vítr se zvedá.
Taky tvé ruce.

Vlasy rozcuchané.
Snáší se déšť.
Šaty promočené.
Tělo se celé třese.

Nebe zamračené.
Suché místo pod korunou stromu.
Schovej se.
Marný návrat domů.

Déšť bez konce.
Hromy a blesky.
Příroda se chová divoce.
Z objetí nepustí.

Počítáš vteřiny, minuty.
Mraky se trhají.
Vidět je slunce.
Paprsky tvé tělo zahřejí.

Poslední kapka.
Vzduch krásně voní.
Někdo tě hledá,
dává znamení.

Oči mé

18. března 2012 v 13:31 | Zdeněk Domaník

Oči
Oči

Oči má ospalé,
ukládá je na polštář.
Zavírá obě ke spánku.
Do rukou dává snář.

Neuvidíš v nich jejich barvu,
víčka ji zakrývají.
Nejkrásnější jsou po ránu,
kdy se probouzejí.

Čekáš,
až se rozední.
Slunce paprsky prozáří.
Krása z nich pramení.
Zatím ještě spí.

S prvním zpěvem ptáčků procitnou.
Štěstím zajiskří.
Vítají tě barvou jasnou,
oči tvé je uvidí.

Deprese

18. března 2012 v 13:26 | Zdeněk Domaník
Deprese

Deprese je nemoc

Proč hledá mě,
když já se od ní odvracím.
Nedovedu se bránit,
na špatnou stranu sázím.

Dej sbohem,
nech mě být.
Nestojím o tě,
chci jen prostě žít.

Ať vánek tě odvane do dáli,
já o tvou společnost nestojím.
Čerti by ji vzít mohli,
rád s radou posloužím.

Otravuje ve dne i do spánku,
dvakrát mě dostala na kolena.
Chci vyprázdnit z mysli tu špatnou stránku,
její síla je snad bezedná.

Tabletky každý den polykám,
uložím se s radostí do spánku.
Snad na normální život nárok mám,
jak rád bych udělal za tím čárku.

Chci jenom maličko pochopení,
nic víc nežádám.
Lidé na mě přes prsty hledí,
lásky se nikdy nevzdávám.

A když mé oči se jednou do tmy ponoří,
poslední sbohem dám.
Ty krásné okamžiky se naposled vynoří,
do druhého života je ukládám.