Milovat je krásné, být milován krásnější.

Červenec 2010

Pravda

26. července 2010 v 15:14 | Zdeněk Domaník
Co je to vlastně pravda.
Pro někoho zase lež.
Otevírá oči a mnohdy způsobí bolest.
               Ukazuje svá záda.

Špatně se poslouchá.
Má své místo.
Pro někoho k nepochopení.
Hluboko v srdci schovaná.
Není však plachá.

Ale hodně lidí se jí bojí,
ví proč.
Odkrývá jejich pravou tvář.
Rány se po ní jen těžko hojí.

Nač skrývat ji,
pak život je jenom další omyl.
Lehké ji rozdávat,
než přijímat.
Ze lži oči i srdce krvácí.
Netouží najít takovou past.

Pravda má jen jednu tvář.
Podívej se jí do očí.
Je jednoduchá a prostá.
Kolem ní není žádná svatozář.

Zrcadlo

26. července 2010 v 15:12 | Zdeněk Domaník
Hvězdy dnes neuvidíš,
nebe je zamračené.
To nejcennější máš pře sebou.
Zrcadlo obyčejné.

V něm spatříš svou pravou tvář.
Nikdy tě neoklame.
Nenosíš zlato,
ani drahokamy.
Kolem hlavy nemáš svatozář.

Prostý obraz.
Žádný klam.
Stačí se pousmát.
               Život půjde sám.

A když se náhodou zarosí,
stačí pár tahů dlaní.
Obraz se tím nezmění.
Vždyť život tvůj ze srdce pramení.

Můžeš i prohodit pár slov,
v uších to odezní.
Vidíš své druhé já.
Dříve pochopíš,
v jakém jsi znamení.

Zrcadlo není kouzelné,
pouze neumí lhát.
Probuď se ze snu.
Pravý obraz v něm ti může hodně dát.

Prázdniny

20. července 2010 v 17:34 | Zdeněk Domaník
Už ani nevím, kdy to bylo. Přesně však vím, že nejkrásnější jsou ve vzpomínkách ukryté. U babičky to byly ty nejkrásnější pod sluncem. Parní vlak, mléko v konvích, placení na sekeru, vyhánění krav na pastvu a samozřejmě klukoviny a první nezapomenutelná láska. Tehdy srdíčko bilo jenom pro ni. Nádherná dívenka se zelenýma očima. Přání? Prožít to ještě jednou. Nevracet čas zpátky, jen si ponechat ty roky, co mám.

Život na provázku

20. července 2010 v 17:05 | Zdeněk Domaník
Když stromy kvetou,
               je to krásné.
Však život můj visí na větvi,
to už je jasné.

Cítil jsem to dávno.
Kostky na stůl vrženy.
V kartách to mám taky psáno.
Bolesti se nikdy nezbavím.

To trápení nikdy neskončí.
Smyčka mýdlem namazaná.
Nebojím se.
Poslední nadějí je víra.
Síla bezedná.
Můj konec může odvrátit.

Slyším kroky,
v zádech cítím mrazivý dech.
Pronásledován duchy,
stíny vidím na zdech.

Noční můra.
Špatné znamení.
Nevím,
jak se bránit.
Víra je poslední šancí,
jak život svůj neztratit.

Modlím se k Bohu.
Je jediný,
který mě neopustí.
Teď už to vím.
Odcházím,
nechám opuštěný provaz na větvi.

Oči

20. července 2010 v 17:04 | Zdeněk Domaník
Oči má ospalé,
               zlehounka se zavírají.
Nech je být,
na chvíli se pod polštář schovají.

První sluneční paprsky dají jim sílu.
A taky jiskru i naději.
Otevřou život,
kouzlo lásky.

Pomalu se otvírají,
udiveně hledí na svět.
Modré či zelené.
Pohladí po ránu květ.

Potěší nejedno srdíčko.
Zahřejí na duši,
když úsměv v nich spatříš.
Pohlaď ho maličko.

A když se někdo bude ptát,
co v nich vidíš.
Řekni jen tiše: "Vidím svůj obraz, lásku i krásný svět".
To všechno ti mohou oči dát.

S kyticí v dlani

20. července 2010 v 17:03 | Zdeněk Domaník
Stojí tu na rohu ulice,
               dívá se do tmy.
V okně zapálená svíce.
Přes cestu utíká černá kočka.

Kapsy prázdné.
Mysl čistá.
Ta kytička v dlani brzy zvadne.
Snad se dočká.

Oči bloudí po prázdné ulici.
Světlo lamp vrhá stín.
Kdosi se prochází po pavlači,
možná přijde naproti.

Blíží se půlnoc,
ulice osiřela.
Ztrácí se v noci,
ústa oněměla.

Nešeptá slova,
jen pokládá kytici na zem.
Loučí se s nadějí,
která přešla kolem.

Život může být krátký

20. července 2010 v 17:02 | Zdeněk Domaník
Život je krátký,
               tak proč si ho kazit.
Přestávám se ohlížet zpátky,
nemá to smysl.

Co bude,
to už vím.
Co právě je,
na to se těším.

A když to bude bláznivé.
Tak ať.
Minuta smíchu dá víc,
než myšlenky snové.

Život je krátký,
snažím se žít.
To špatné házím do studny.
Je na čase se probudit.

Mé nitro ukrývá plno proměn.
Raději jít.
Nechci už před světem utíkat.
Není těžké mě pochopit.

Miluji to,
co málo očí vidí.
Obyčejné,
prosté věci.
Ty se nikdy neztratí.

Voní

20. července 2010 v 16:59 | Zdeněk Domaník
Ty květy voní,
               jako tvé vlasy.
V barvách jemné,
jako tvůj hlas.

Pár dám jich do dlaní.
Nikdy neuvadnou.
Zůstanou ve tvém srdci.
Neříkej nashledanou.

V očích vidím jejich odlesk.
Myšlenky skrývají víc.
Počkám si,
až řekneš: "Ano".
Květům nechybí nic.

Těším se na každé ráno,
vždy nové natrhám.
Ten největší dám ti do vlasů.
Víš,
co v srdci mém je psáno.

Krásně se červenáš.
Já vím.
To ty květy.
Možná mi sbohem dáš.
I tak řeknu: "Děkuji".

Vlčí mák

13. července 2010 v 18:16 | Zdeněk Domaník
               Ráno, jako každé jiné.
Obloha bez mráčků.
Slunce stoupá nad obzor,
hledá cestu přes koruny stromů.

Zahřívá studenou zemi i louku.
Květy pomalu otevírá.
Stoupá stále výš.
Prochází místa rosou zkrápěná.

Všechno kolem krásně voní.
Vzduch, tráva i luční květy.
Na obdiv se dává vlčí mák.
Svou tvář rychle mění.

Je prostý,
jako tvůj život.
Volný,
jako pták.
Paprsky lístky pohladí.
Obraz jeho stoupá do oblak.

Nejde přehlédnout.
Vábí k sobě včely i motýly.
Stačí jen usednout,
aspoň na chvíli.

Tvé mládí

13. července 2010 v 18:15 | Zdeněk Domaník
               Podívej se do dětských očí,
v nich vidíš své mládí.
Jsou upřímné tak,
jak žádné jiné.
Pohledem krásně hladí.

A když ti podá dlaň,
ucítíš zvláštní teplo.
Zahodíš do kouta smutek,
to je tvé světlo.

Říká ti: "Mám tě rád."
Z těch dětských úst to lahodně zní.
To všechno z lásky,
kterou ti zpátky může dát.

Posadí se na klín,
obejme kolem krku.
Na ústa sladce políbí.
Sbohem dáváš smutku.

Nejde se zlobit,
vidíš své mládí.
Dej svou lásku,
srdce ti poradí.

Složené na živo

13. července 2010 v 18:15 | Zdeněk Domaník
               Když slunce zapadne za obzor,
zpěv ptáčků slyšet je dál.
Stačí nastavit dlaně a naslouchat písně složené na živo.

Jen jedno vím, jestli je ráno,
nebo večer.
Můžeš jen tiše stát.
Svou radost neskrývají.
Kousíček té krásy mohou ti dát.

A taky něco,
čemu se říká láska.
Pozoruj, jak si hrají.
Toho štěstí není nikdy dost.

Přemýšlej o tom,
jaký je tvůj život.
Stejně jednoduchý.
V jejich světě si pouze host.

A když poslední dozpívá,
nezoufej.
Bude zase ráno.
Zpěvem nejedno srdce s radostí otevírá.

Jak jednoduché a prosté.
Stačí vnímat,
umět naslouchat.
Pochopíš brzy,
že to není složité.

Slova víry

13. července 2010 v 18:13 | Zdeněk Domaník
Časně ráno vstává,
k Bohu vzhlíží.
Je jediný,
který zůstane navěky.

Víra dává sílu i naději.
Štěstí a odpuštění.
Protiklady,
které k sobě patří.
Necítí zmatenost.

A bolest není tak velká,
jak na počátku.
Dost má nářku.
Radost do života.
Tu ti dá jen Bůh.

Nikdy nezklame,
důvod ani nemá.
Ví,
co je bolest.
Co láska znamená.

Té má dost i pro něho.
Vždy je nablízku.
Cítí po jeho slovech úlevu.
Ví, proč má žít.

Poslední slova modlitby.
Poděkuje Bohu za krásné ráno.
Je šťastný,
v mysli to má psáno.


Jednu šanci

13. července 2010 v 18:10 | Zdeněk Domaník
               Sednu si vedle tebe,
pokud ještě smím.
Podívám se do tvých očí,
lhát neumím.

Říkám ti slova,
která můj cit odhalí.
Jsou upřímná.
Zahřejí.
Neraní,
ani nepálí.

Chci ti všechno říct,
dokud je čas.
Zítra možná bude pozdě.
Jen mě vyslechni.
Nenechávej osudu napospas.

Krása prostá

4. července 2010 v 14:49 | Zdeněk Domaník
               Miluji cesty,
které nikam nevedou.
Ztrácí se na louce,
v lesích.
Proplétám nohy vysokou trávou.
Chladí je kapky rosy.

Procházím místa,
přírodu nedotčenou.
Pohladím pohledem květy,
i duši krásnou.

Do dlaní naberu vodu studánky.
Pokropím tvář.
Chladím ji v parném slunci.
Na obloze jsou vidět červánky.

I laně chodí pít.
Vidím je zblízka.
Nic zlého nevětří.
Chtějí v klidu se mnou žít.

A když se projdu podruhé,
přírodu provází změny.
Vždy něčím novým překvapí.
Miluji teplé večery.

Vidět je všude

4. července 2010 v 14:49 | Zdeněk Domaník
               Zamilovanost často pomine.
Láska zůstává.
Tak to je krásné.
Cítíš se šťastná.

Neztrať ji.
Je křehká.
Lehce zranitelná.
O její přízeň všichni bojují.

Nenos ji v růžových polštářcích.
Vždyť o to nestojí.
Čistá a prostá.
Svítí jasně v srdcích.

Ta tvá je neposkvrněná,
zářící štěstím.
Bere i dává.
Hloupé ji ztratit.

Je všude.
V očích, vlasech i ve tvé vůni.
Může hřát,
někdy i ranit.
Slunce svítí pro ni.

Prožívej život

4. července 2010 v 14:48 | Zdeněk Domaník
               Zhluboka se nadechni,
otevři oči dokořán.
To, co vidíš,
nejsou sny.
Jen krásy přírody.

Mění se,
stejně jako tvůj život.
Je tu navěky.
Ty však ne.
Jen tvá duše.

Lehni si do trávy,
krásně voní.
Pozoruj mraky, jak
rychle se mění.

Vidíš ty skřivánky?
S lehkostí vletí do mraků.
Vánek tě chladí,
motýlek usedá do vlasů.

Pohlaď jeho křídla,
neuletí.
Krásně malovaná.
Z tvých dlaní něžnost cítí.

Máš v sobě kouzlo,
cit.
Prožívej život.
Můžeš šťastně žít.

Jsi kapkou v moři

2. července 2010 v 11:01 | Zdeněk Domaník
Slunce stoupá po obloze.
Tráva voní.
Ráno je trošku ospalé.
Slyšíš,
jak z dáli zvony zvoní.

               Rosa nohy bosé chladí.
Vnímáš to ticho.
Vánek tělo chladí,
nikdo tě neruší.

Polož se na zem.
Ještě je studená.
Opodál život začíná ptačím zpěvem.
Mysl tvá čistá.

Zhluboka se nadechni.
Srdce otevři dokořán.
Roztáhni ruce.
Obraz přírody bude uchován.

Vnímej okamžik,
který se vrátit nedá.
Nebe tvé hříchy pochopí.
To dobré v tobě hledá.

Jsi jen kapkou v moři.
Neupadneš v zapomnění.
Přírodu tvé ruce tvoří.
Polib svou zem.

Prozářená štěstím

2. července 2010 v 11:01 | Zdeněk Domaník
               Píši ti slova,
snad dají se číst.
Šeptám je tiše,
city chci prozradit.

Ukrývám něco,
po čem toužíš.
Prozradím touhy,
ty všechno smíš.

Není to sen.
Vidím tě jasně.
Děkuji za každý den,
který prozáří štěstí.

Nenosím růžové brýle,
nevznáším se v oblacích.
Jen prožívám krásné chvíle,
nosím tě v náručí.

Nepřemýšlím,
jak dlouho to potrvá.
Neházím kamením.
Jsi láska křehká.

Slunce je jasné,
nebe čisté.
Oči máš krásné.
Nerozumně se mohou ztratit.

Píši ti poslední slova.
Slunce jde spát.
Než usneš,
řeknu je znova.
Budou tě hřát.

Anděl

2. července 2010 v 11:00 | Zdeněk Domaník
               Vidím tvé oči,
               slova psaná tvým perem.
Z nebe ke mně vzhlíží,
neříkáš sbohem.

Dáváš mi víru,
naději žít.
Jiní tě nevidí.
Chci navždy tvůj obraz v srdci mít.

Jsi jako slunce,
jenž zahřívá srdíčko.
Jsi jako vánek,
který chladí mé líčko.

Vidím tě ve dne i v noci.
Slova psaná na obloze.
Máš život můj ve své moci.
Nemusíš se bát.

Jsi jako kvítek z rozkvetlé louky.
Nepřestaneš nikdy vonět.
Nepočítáš roky,
v očích ti vidím svět.

Chráníš mé sny,
z nich postavím hrad.
Budeš mě provázet životem,
mám tě rád.

              

Nikdo tě nečeká

2. července 2010 v 10:15 | Zdeněk Domaník
Podrážky prošlapané.
Cesta zaprášená.
Nikde ani živáčka.
Sluncem oči zaslepené.

Zpomal,
není kde spěchat.
Vždyť nikdo tě nečeká.
Jen vítr si může s tebou pohrávat.

A taky vůně.
Sedni si na okraj cesty.
Pohlédni do dáli.
Přestaň hrát slepce,
vždyť by se ti smáli.

Dlaněmi podpíráš hlavu,
přemýšlíš o životě.
Není tak zkažený.
Zahoď jen smetí ze svého srdce.
Nebude zmatený.

Život je bez hranic.
S láskou jde všechno lépe.
Neříkej,
že nepotřebuješ nic.