Milovat je krásné, být milován krásnější.

Řemeny spoután

27. června 2010 v 10:45 | Zdeněk Domaník
               Na posteli spoután,
hledí do prázdna.
Smrti bez boje prodán,
nemá sílu se zvednout ze dna.

Necítí strach,
netrpí bolestí.
Nemůže překročit k životu práh,
dokola vše plyne bez závisti.

Pevně spoután,
řemeny ho nepustí.
Nepotřebuje žádný šat, ani obutí.
Jen konec bez výčitek a lítosti.

Marná je snaha procitnout,
kolem vše růžově vypadá.
V oblacích bez obav může plout,
pod ním je voňavá zahrada.

Někdy se vynoří vzpomínky,
života se bojí.
Ztraceny jsou prstýnky,
rány se dlouho hojí.

Občas jedno oko otevírá,
druhé však nejde.
Nebe se na něj zvláštně dívá,
snad zpátky do hlubin raději přejde.

A když se do plna probudí,
nemůže spát.
Ta řemeny ho nepustí,
jen slzy se snaží po tváři utíkat.

Děsí se přítomnosti,
vytrhnout se nedá.
Nepřemýšlí o budoucnosti,
ta se jeví bledá.

Svůj boj prohrává,
leží odevzdaný.
Naposled osudu se dává,
u mnohých je odepsaný.

Ví, co ho čeká.
Příjemné to není.
Něčeho se pořád leká,
těžko k lepšímu se něco změní.
Je neklidný, sny špatné se vrací.
Po touze milovat nenasytný,
řemínky z nohou i dlaní se ztrácí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama