Milovat je krásné, být milován krásnější.

Červen 2010

Hračka

29. června 2010 v 19:07 | Zdeněk Domaník
Žena není hračka, je to květ, který se má hýčkat. Je to růže, bez níž by život nebyl krásný. Je to vůně, na kterou nikdy nezapomeneš. Hrát si můžeš kdykoliv. Jen je třeba pochopit, co je na hraní. Vzpomínáš na dětství. Ano, tam hračky jsou na hraní. V očích spatříš radost, když s láskou se do rukou dají. Mají taky duši, čistou a nevinnou. Stvořeny byly s láskou, možná tvou rukou. Nezáleží na tom, kolik stojí. Důležitější je to, co ti dá do života. Radost či smutek.

Nádherný svět

29. června 2010 v 18:48 | Zdeněk Domaník
Napíši na kousek papíru slovo,
do písku pár vět.
Prozradím slunci i nebi,
jak nádherný stvořila svět.

A když voda vše smyje,
napíšu je znovu.
Miluji život,
rád vracím se domů.

Paprsky slunce dají mi sílu.
Vítr naději.
Čtu písmenka v písku.
Vůni květin miluji.

Z kamínků poskládám znamení.
Ve hvězdách je můj osud.
Už vím,
kde štěstí pramení.
Z dlaně ho mohu číst.

A v očích vidím přítomnost.
Lhát neumí.
Prozradím smutek i radost.
Nádherné je žít.

Když slunce za obzor zapadne,
napíšu poslední slova.
I pod vodou je uvidíš.
Obraz tvůj nikdy z mysli nevybledne.

Poznání

27. června 2010 v 18:43 | Zdeněk Domaník
               Je krásné stromy objímat,
Ze studánky pít.
Tančit pro radost v trávě,
své nahé tělo pochopit.

Po kapkách rosa na bosých nohách ulpívá.
Míza ze stromů tvář pokrývá.
Krásné je slyšet tóny vánku,
větví, padajících listí a ptáčků.
Tančit pro radost,
pro krásu plujících mráčků.

Na sobě mít oděv prostý,
Šat odložen kdesi v dáli.
Květy z louky ve vlasech hostí.
S myšlenkou tou si mnozí pohrávali.

Cítit se v tanci, jako motýl v letu.
Zvěstovat poznání vonícímu květu.
Kousíček po kousku hladit své tělo.
Při každém dotyku objevit to,
co mé srdíčko chtělo.

Tělo své pochopit,
přírodou i srdíčkem si nechat poradit.
Když tohle vyřeším,
budu milovat celým srdíčkem svým.

Hledání svého já

27. června 2010 v 18:42 | Zdeněk Domaník
Život máš zmatený.
Chceš něco říct,
srdce však říká ne.
Rozum v kapse schovaný.

Neodsuzuji,
ani to nemám v úmyslu.
Prožíváš období stresu.
Ze svého života si to pamatuji.

Snažím se tě jen pochopit,
radu dát.
Je škoda radost ztratit,
přestat se smát.

Jsi a zůstaneš.
Přejdeš křižovatku a půjdeš dál.
Víš,
že život je krásný.
Jen osud si s tebou špatně hrál.

Srdíčko

27. června 2010 v 18:41 | Zdeněk Domaník
             
               V tělíčku žije, 
na hrudi nosí je krásky.
Jedno krásně bije,
druhé je dáno z lásky.

Občas bolest ukrývá,
jindy se raduje.
Když se tvé podívá,
to mé ho miluje.

Na řemínku se nosí,
uprostřed oko se dívá.
Láskou se honosí,
písničku tichou si zpívá.

Mé nádherně bije,
dlaň na něj přiložíš.
Pro tvou radost žije,
melodii zamilovanou ucítíš.
Na hrudi není studené,
jemně ho zahřívám.
Na dotyk příjemné.
Víš,
co v něm ukrývám.

Obě se spojí,
energii lásky vysílají.
Je to zásluhou tvojí,
něhu k sobě přijímají.        

Život dal i vzal

27. června 2010 v 18:41 | Zdeněk Domaník
               Dětem život dal,
je to už dávno.
Dětství jim taky vzal.
Bílým písmem psáno.

Nedá se minulost vrátit zpátky.
Ani na okamžik.
Na čas bude vždycky krátký.
Škoda.
Nevymyslí žádný trik.

Mnoho vody uteklo,
kdy si spolu hráli.
Nejedno koleno po pádu oteklo,
pak se tomu jenom smáli.

Vzpomíná na louky i lesy.
Procházky pod širým nebem.
Na večery,
kdy lampy zhasly.
Na obrázky v písku malované dřevěným perem.

Jsou už dospělí,
dětství bylo i krásné.
Možná jim něco dal,
když náhle osiřeli.
Vzpomínky jsou čisté a jasné.

Zklamání

27. června 2010 v 18:39 | Zdeněk Domaník
Smutek v srdci máš,
myšlenky jsou černé.
Vždyť krásnou lásku ukrýváš,
dotýkáš se jemně.

Něco se děje,
oči máš uplakané.
Překážka daná vysokou hradbou.
Úsměvy radosti ztracené.

Je to vina má,
tak to i cítím.
Budoucnost tvá nemusí být zkažená.
Jen to nevzdávej,
prosím.

Nedělej ty samé chyby,
život není plácaná.
Nevěř na slovo: "Kdyby".
Jinak budoucnost bude slzami zaprášená.

Příčinou bolesti jsou má slova.
Těmi jsem zklamal sám sebe.
Stydím se,
žádná sláva.
Nejvíce to zasáhlo tebe.

Nenávist

27. června 2010 v 18:39 | Zdeněk Domaník
               Když ty slova uslyšíš,
raději se otočit.
Z těch úst jen nenávist vycítíš,
není důvod se na ně zlobit.

Pokud ti je někdo vnucuje,
snaž se to nevnímat.
Kolem tebe
jen vzduch propluje,
opaku sílu můžeš dát.

Krutě útočí,
se slepostí ranní.
Tvé city rychle ničí,
napadne bez varování.

Jsou jako štvanci,
pokoj ti nedají.
Ocitneš se na hranici,
smilování neznají.

Prášky tě drží nad vodou,
moc na ně nespoléhej.
Milovat je pro tebe svobodou,
nenávisti průchod nedělej.

Pohlédni na nebe

27. června 2010 v 18:38 | Zdeněk Domaník
               Pohlédni na nebe,
jak svítí měsíček.
Cestičku ukáže k lesní tůni.
Brodit se trávou,
jenž rosou je posetá,
do dlaní chytat světýlko hvězdiček.

I pavouček přestal na chvíli tu krásnou krajku tkát.
Uviděl dívenku,
jenž tolik si chtěl přát.
Seděl tam nehybně.
Vím,
že jiní šli na kutě.

Nemohl spustit z ní oči.
Najednou zbláznil se,
dokola se točí.
To je jen přelud,
vždyť z té krásy se mu v hlavičce taky točí.

Dívenka pomalu jde opodál,
chlapeček na ní u tůně čekat bude dál.
Pošle ji světlušky,
to aby v tom přítmí nezabloudila.
A štěstím z lásky chlapečka políbila.

Do stran se nedívá.
Jde za tím světýlkem,
jenž k milému ji posílá.
Spěchá,
rychle ho ubývá.
Bojí se,
aby se neztratila.

Když spatří její nádherné zelené oči,
ty jeho se štěstím v odlesku pramínku vody radostí
smějí.
Je nádherné vidět je spolu,
jak jejich nožky se do vodičky spouštějí.

Drží se za ruce,
krásně se k sobě mají.
Měsíček svítí,
hvězdičky do dlaní i vlasů něžně usedají.
Kolem je ticho.
Jen jejich srdíčka zvláštní písničku hrají,
možná až nad ránem si ji ptáčci zazpívají.

Vůně jara

27. června 2010 v 18:38 | Zdeněk Domaník

              
Nejkrásnější je z jara vůně,             
kdy příroda se ze spánku probouzí.
Naplní se čistou vodou tůně,
sluníčko na hladině se odrazí.

První kvítky prorazí promrzlý sníh,
v očích se jak drahokam třpytí.
Slyšet je radostný ptačí smích,
jejich křídla paprsky pozlatí.


A tráva se do světa zazelená,
z pupenů první lístky vyraší.
Příroda je opět barevná,
sníh a mráz nikoho už nestraší.

První včelky na kočičky usedají,
některé petrklíč láká.
Sluneční paprsky jim kvítka otvírají,
chuť je příjemně sladká.

Ptáčci pro radost písničky zpívají,
ve větru se jen tak proletí.
Po ránu i navečer vždy nějakou zahrají,
tóny ty až k mráčkům doletí.

Motýlek se snaží do světa vyletět,
křídla svá na obdiv dát.
Na kvítka z výšin pohledět,
jaro přivítat.

Všechno krásně voní,
stačí se radovat.
Zima si čas pomalu odzvoní,
sluníčkem se jaro bude hřát.

Pohlédni na tu krásu

27. června 2010 v 18:37 | Zdeněk Domaník

Pohlédni na tu krásu,
kdy kopretiny se sluníčku na obdiv dávají.
Už brzy nastane čas,
kdy se před zimou schovají.

Netrhej,
neskutečně voní.
Na její krásu se podívej,
v mysli i srdíčku pro štěstí zvoní.

Když k nim se přiblížíš,
sladce se na tebe dívají.
Snáze pochopíš,
mnoho barev
skrývají.

Vůně jehličí

27. června 2010 v 18:36 | Zdeněk Domaník
Přistup blíž,
vnímej jejich vůni.
Uchop větévku do dlaní.
Neboj se,
však víš.

Tvé ruce neublíží,
jen jemně pohladí.
Sněží.
Svou barvu pod bílou přikrývkou prozradí.

Tu vůni do srdíčka schováváš,
krása se slovy vyjádřit nedá.
Jehličí hebké, promrzlé.
Pod tíhou sněhu k zemi sedá.

Pomoci hledá.
Odlehči jasné třpytky,
tíha se udržet nedá.
Sil ubývá,
seber poslední zbytky.

Krásnou vůní se ti odvděčí.
Vnímej.
Ze všech nemocí srdíčko vyléčí,
naplno se dívej.

Mnohé pochopíš.
Jsou jen obyčejné.
No a co?
Zády se neotočíš,
protože jsou nádherné.

Vzpomínky

27. června 2010 v 18:36 | Zdeněk Domaník
Vzpomínky na svět,
který krásně voní.
Na luční květ,
jenž kvete pro tvé oči.

Na lásku.
Po ní nejeden ztratí hlavu.
Na krásku.
Milovat ji budeš teď a znovu.

Nikdy se neztratí,
občas se na ně zapomíná.
Přijde však doba,
kdy tě opět svým kouzlem pozlatí.
Pravdou se do očí podívá.

Roky jak voda plynou,
mysl stárne.
Tam někde v hlubinách ji máš ukrytou.
Říká ti: "Vzpomeň si na mě blázne".

Jakoby to bylo včera.
Každičký detail před sebou máš.
Vynoří se z podivného šera,
šanci ji musíš dát.

Procitnutí

27. června 2010 v 18:35 | Zdeněk Domaník
               Konečně slunce svítí.
Odešly dešťovou mraky.
Ožívá srdce taky.

Projdi se trávou.
Pohlaď květy
Nohy bosé.
Chlazena jsi rosou.

Miluješ život.
Skládáš se z malých střípků.
Stačí se dívat,
vnímat vůni šeříků.

Sluneční paprsky líčka hřejí.
Vánek vlasy rozcuchá.
Vím,
co cítíš.
Nejsi už plachá.

Jen obyčejná.
Jako ta louka.
Bez ní jsi ztracená.
Už víš,
proč žít.

Zátoka škeblí

27. června 2010 v 18:35 | Zdeněk Domaník
              Obloha jako vystřižená,
bez mráčků.
Trávou; stromy místa provoněná,
rybáři na břehu.

Kolem jen prochází,
ryby neplaší.
Na zádech batoh,
v údolí mizí.

Občas větvičku pohladí,
je moc nízko.
Však si poradí,
zátoku mají blízko.

Vítr vytváří vlny,
těžké proti nim plout.
Zaboří nohy do rozmáčené hlíny,
boty musí zout.

Špinaví po kolena,
maličkost.
Kolem proplouvá ryba,
vypadají jako nezvaný host.

Větve se k hladině nakloní,
těžké projít.
U břehu spatří lesk kamení,
škeble tam mohou být.

Vypadá to jako hrob,
jedna na druhé.
Ve vodě živé loví,
jsou z dávných dob.

Barvu perletě,
pár strčí do kapsy.
V dobré náladě,
opouští místo zátoky.

Smutek

27. června 2010 v 18:34 | Zdeněk Domaník
To slovo nikdo nemá rád.
Úsměv se po něm vytrácí.
Nejde zničit,
jen potlačit.
Cítit je jeho chlad.

Proč do srdcí se vkrádá a neposlouchá rady.
Pořád si své místo hledá.
Ničí a otáčí se k životu zády.

Zapomeň na utrpení,
dej průchod světlu.
Mysl radostí zaplní,
odhoď do kouta smuteční metlu.

Smutek je špatný,
ze života se však nevytratí.
Nenech ho dlouho žít,
jinak tě brzy pohltí.

Život na ruby

27. června 2010 v 18:34 | Zdeněk Domaník
Stojí na nohou.
Život má naruby.
Chce vyslovit prosbu svou,
nejít do záhuby.

Hlava na rozpadnutí.
Prázdnou má myšlenku.
Čeká na světýlko,
až se rozsvítí.
Spatří ven cestičku.

Prozatím bloudí,
stojí na rozcestí.
Špatně soudí,
nepřemýšlí o neřesti.

Kudy jít?
Vidí světýlko.
Jen ho neztratit,
snad počká maličko.

Život se ještě nehroutí,
jde naproti výzvám.
Nadějí má schovanou v proutí, pro ni si dojde sám.

Strnité houští unavuje,
nesmí to vzdát.
Poslední naděje.
Život za ni stojí dát.

V mysli rozjasní,
do tváře úsměv vrátí.
Děkuje za poznání,
teď už se neztratí.


Okamžiky

27. června 2010 v 18:33 | Zdeněk Domaník
               Jsou okamžiky,
na které se raději zapomíná.
Šedivé, zahalené tmou.
Doba je nevlídná.

A taky radostné.
Plné štěstí a lásky.
Nejsou prázdné.
Není jich málo.

Přijdou,
bez klepání.
Celý život ti přehrají.
Můžeš si vybrat.
Někde v mysli pramení.

Jsou a budou.
Jen ty máš dny sečtené.
Počítají ti hodiny,
které mohou být promarněné.

Okamžiky pravdy,
které nikdy nevymažeš.
Zůstanou v paměti.
Navždy.

Zatracení

27. června 2010 v 18:32 | Zdeněk Domaník
               Odsouzen k bídě života,
v němž místo žádné nemá.
Cítí tu nenávist,
budoucnost je bledá.

Lásku svou pohřbil,
klid v duši hledá.
Málem tu nebyl,
přežít se nedá.

Dá život za lásku,
někde ho čeká.
Pro oči, pro krásku.
Smrti se neleká.

Až znovu ožije,
poklekne před ní.
S něžností ji stále miluje,
nic v životě to nezmění.

O ruku požádá,
v bílém tu stojí.
Svůj život ovládá.                               
Má lásku svoji.

Řeknou si ano.
Každý už dávno ví,
že je to v jejich srdcích psáno.
K sobě se přitulí.

              

Proměny

27. června 2010 v 18:31 | Zdeněk Domaník
Čas je neúprosný,
vidíš na sobě změny.
               Příroda taky nespí,
svádí boj nelítostný.

Uvnitř stejní.
Navenek přibudou vrásky.
Ztratí něco ze své krásy,
jsou však obyčejní.

Tam, kde život končí,
jiný začíná.
Každé ráno na paloučku tančí.
Všechno kolem voní,
krásu okamžiku si připomíná.

Když stáří se přihlásí,
do přírody opět půjde.
Matičku zem políbí,
se štěstím v srdci odejde.