Milovat je krásné, být milován krásnější.

Život

12. srpna 2014 v 16:18 | Zdeněk Domaník |  Co je to život
Život někdy rychle utíká.
 

Prostě jsi

16. dubna 2013 v 19:25 | Zdeněk Domaník


Prostě jsi

Hraji si s tvými vlasy.
Rozcuchanými květy ve vánku.
Líbám tvé něžné rty.
Vůni naplněnou do spánku.

Hladím tvá růžová líčka.
Rozkvetlé květy jabloně.
Pozoruji ospalá víčka.
Unavené lístky v klíně.

Vnímám tvé oči.
Krásu z pomněnek.
Jejich obraz se mi vrací.
Jsou jako letní vánek.

Vnímám tvou vůni.
Provoněné tělo.
Z louky květy luční.
Rozzářené světlo.

Dotýkám se tvých rtů.
Do vášně ukrytých polibků.
S vůní růžových květů.
Krásy ranních červánků.

Utírám kapku rosy.
Padající duhu z očí.
Odkrývám dlouhé řasy.
Budící krásu noci.

Ukládám prsten do dlaní.
Na růžové polštářky.
Probouzím tě ze spaní.
Na rty něžnými polibky.

V jemných odstínech

7. března 2013 v 17:35 | Zdeněk Domaník


Pohledem do krásných očí.
Do šálků naplněných čajem.
S vůní rozpuštěných vlasů.
Obrázek se mi vrací.

Schované pod malými víčky.
Zářivé hvězdy noci.
Zelenohnědé perly.
Kvetoucí krása z louky.

Dívám se potají.
Na drahokamy ve tvé tváři.
Ukryté v mém srdci.
Možná i hlouběji.

Průzračné kapky rosy.
Odlesk jemných odstínů.
Čisté a nevinné.
Zdobící tvé řasy.

Pár probuzených kvítků.
Hřejivé paprsky rána.
Svítící perly ve tváři.
Sen poblázněných kluků.
 


Probuzení

26. ledna 2013 v 11:36 | Zdeněk Domaník

Probuzení



Ještě pár minut.
Pár krásných okamžiků.
Dívat se budu do očí,
na líčka plná červánků.


Na bílé květy ve vlasech.
Kapkou rosy provoněné.
Na dlaně umyté v heřmánku.
Jemně na polštář položené.


Dívat se budu na rty.
Po růžích vonící.
Na jasné oči z pomněnek.
V postýlce spící.


Na vlasy vánkem učesané.
Spletené v copánku.
S bílými květy uprostřed.
Na krásu uloženou ve spánku.


Ještě pár minut.
Pár krásných okamžiků.
Dívat se budu na ni.
Na obrázek z provoněných kvítků.

Štědrý den

29. prosince 2012 v 18:11 | Zdeněk Domaník
Rozzářené dětské oči. V nich vidíš radost, štěstí i upřímnost. Zkus vzpomenout si na své dětství, nebo jen na pár let zpátky. Na nejkrásnější chvíle svého života. Na vůni svíček, prostých ozdob na stromečku. Na zapálené prskavky na něm. Na to, jak zvoní zvoneček od Ježíška. Na otevřené okénko, kudy nosí své dárky. Na to, kolik lásky se v nich skrývá. Vzpomínáš? Tak to je moc dobře. Jaký vlastně byl tvůj nejkrásnější dárek? Můj dřevěný vláček, s vůni čerstvého dřeva. Nejrásnější chvíle, kdy mohl jsem v srdci cítit i lásku svých rodičů. Nic se nedá vrátit zpátky, ale ani vymazat. Je to každým rokem stejně krásné, jako tehdy. Jen o trošičku jsme stařší. Vzpomínka na celý život. A co teď? Prostě se stále těším na Vánoce jak malý kluk.Na Štědrý den není zapotřebí drahých dárků, ani mnoho. Stačí mnohdy jen jeden. Láska je dar, který štěstí přináší do Vánoční atmosféry. K Vánocům i štědrému dni patří koledy. I když jsou stejné, avšak pořád krásné. Je to jen jeden den a právě proto je tak krásný. Bez něj by byl rok o hodně chudší. A když budu hodně starý, vždy se budu těšit na tento den.

Jedno slovo

29. října 2012 v 13:57 | Zdeněk Domaník
Jen jedno slovo? Není to jednoduché. Vybral bych slovo láska. Tu pociťujeme před narozením, po něm i v proběhu celého života. Skrývá v sobě prostě všechno. I když občas bolí, ale stojí pro ní žít. Někdy se říká i umřít, ale tak, že s ní zestárneme. Hřeje na duši i v srdíčku. Prostě bez ní je život takový prázdný, všední. Bez ní bude nám scházet něco, po čem touží každý. Má mnoho podob. Láska k tomu druhému, láska k přírodě. Vše co děláme, tak by mělo být s láskou. Pak se nám to vrací zpět v podobě radosti ze života. Nacházíme smysl života a něco, s čím se krásně usíná i probouzí. Když nás láska opustí, ten pocit každý dobře zná. Prázdnota, slzy, bolest. Stojí opravdu za ní bojovat a žít.

Tajemství

4. července 2012 v 19:30 | Zdeněk Domaník
Každý má v životě nějaké tajemství. To je něco, s čím se nechlubí. To je tvé a zůstává v srdci i myšlenkách. Třeba na první lásku. Možná se nikdy nedozví, že ji miluješ. Tajné a krásné přání. Jsou i temná tajemství, se kterými se nedá žit. Pak se ozve svědomí, pokud ho vůbec má. A to dovolí, aby se toto břímě dostalo ven. Jinak to půjde z kopce. A neříkej, že v tvém srdci nikdy nebylo žádné tajemství. Nebo se snad mýlím? A vůbec nezáleží kolik ti je. Jestli 5 let či 70. Ve zralém věku mohou být i zamilovaná. Proč ne. Lásce neporučíš. Jen je důležité ho občas dát tomu druhému do dlaní. I já mám své tajemství. No nepovím, to je přece tajemství. Je hodně lidí, co by se pak škodolibě smáli. A to přece nikdo nepotřebuje. Tak to nechávám ve svém nitru. A pokud se vyplní, možná o něm budu mluvit. Myslíš, že i blázen má své tajemství? No přece ano. Má svou mysl, duši i srdce, které se dovede radovat stejně jako my. Jen jeho svět je někde jinde. To samé lze říct o motýlech, stromech i květinách a taky o průzračné vodě, vánku. V každé je život, každá si píše svou knihu a svá tajemství jsou pro nás někde v jiné dimenzi. Otevři oči, vnímej to, co je kolem. Možná jejich tajemství je ukryto ve vůni, v kráse.

Lehnout si do trávy

4. července 2012 v 18:51 | Zdeněk Domaník

Lehnout si do trávy


Zlehounka ulož do trávy tělíčko,
rosou nechej se chladit.
Sluneční paprsky zahřívají dlaně i líčko.
Tu krásu nemusíš platit.

Zem ulpívá na tvých šatech,
nevadí.
Motýlek uvízl ve tvých rozcuchaných vlasech.
Naslouchej,
něco ti prozradí.

U tvého ouška roztáhne křídla,
tón lahodící pošeptá.
To jen tvá nádherná vůně se k němu zvedla,
jsi nektarem posetá.

Opodál luční kvítí se probouzí,
k sobě tě láká.
Odletět nehodlá,
nemusí.
Chvíle u tebe je ještě krátká.

Jsi nejkrásnější květ,
po jiném netouží.
S radostí prohlíží si svět.
Ví, že mu nic nehrozí.

Prsty hladíš tu krásu kolem sebe,
nikdo tě neshání.
Maličko z rosy zebe,
škoda času na spaní.

Pohlédni na nebe,
vítr beránky prohání.
Příroda nechce být bez tebe,
motýlek vlásky má na hraní.

Poslední paprsky krajinu hřejí,
je čas jít zpátky.
Jen oči tvé namalovat obraz krajiny umějí.
Motýlek odlétá,
den je už krátký.

Láska

4. července 2012 v 18:45 | Zdeněk Domaník
LáskaLáska

Je to už dávno
Zapomínám.
Lásky mi bylo trošku přáno.
Proto život miluji.

Občas se někde vytratí.
Ze vzpomínek však ne.
Slov plná kniha.
Srdce není z kamene.

Když v srdci přebývá,
cítíš radost.
V opačném případě smutek je tvůj host.
To nikdo nemá rád.

Věřím,
že jednou se vrátí.
Nevím však kdy.
Zatím mě po vlasech mé dlaně hladí.

Mám ji v sobě.
Přání mé vyslovím do ticha noci.
Dát ji chci pouze tobě.
Zatím je to jen zbožné přání.

Krása

16. června 2012 v 17:30 | Zdeněk Domaník
Obdivovat mohu cokoli. Přírodu, obrazy a třeba i ženy. Vždy si říkám, že není nic škaredého. Příroda dovede v každém ročním období překvapit. Něčím krásným a výjmečným. A vůbec nezáleží, který rok právě jde. Vždy můžeš něco objevit, co tě přitahuje či provokuje. A obrazy? Ty můžou být škaredé i krásné. Ale to, co namaluješ je vždy originální a nezaměnitelné. Vychází to z tvého srdce. A to je víc. V životě jsem viděl mnoho žen. A krása je časem pomíjivá. To, co je v srdíčku krásné a hřeje po celý život. Pokud ti někdo řekne, že jsou ženy škaredé. Odpovím tiše: "Mýlíš se." Nic krásnějšího na světě není. Každá žena je krásná. Podívej se do jejich očí, na její tváře a úsměv. Na vlasy, které krásně voní. Vždy najdeš něco, co lze obdivovat. V tom tkví krása. Jo a je ještě něco krásného. To když se narodí miminko. Krásou tě ohromí až k slzám. Na tento okamžik se každý těší.

Kam dál